MYČKA NA NÁDOBÍ
Ženy z 19. století měly jen málo příležitostí vynalézat nebo inovovat, proto jich v archivech najdeme jen velice málo.
Jednou takovou byla Josephine Cochran, která vynalezla myčku na nádobí.
Josephine musela bojovat nejen se překážkou týkající se jejího pohlaví, ale i s nedostatkem odborných znalostí a hlavně předsudky s tím spojenými. Zpočátku totiž muži, které si najala na zkonstruování prototypu v kůlně za jejím domem, odmítli postupovat dle jejího návrhu, protože byl laický a oni věřili, že je proto i chybný. Popisovala to slovy: „Nemohla jsem muže přimět, aby dělali věci po mém, tak jsem chtěla, dokud to nezkusili a neselhali, což mě stálo mnoho času i úsilí.
Ale od začátku…
Myšlenku na stroj usnadňující mytí nádobí nosila v hlavě již nějakou dobu, až v roce 1883, se ve svých 45 letech, nezaměstnaná Josephine Cochran rozhodla: „Jestli už nikdo jiný nevymyslí myčku nádobí, udělám to sama!“
Po smrti jejího manžela v témže roce, ji situace přiměla k tomu, aby svou myšlenku proměnila ve své poslání.
Po udělení patentu v roce 1885 založila společnost Garis – Cochran Crescent Dishwasher Co. (která se později stala divizí slavného Westinghouse) a začala prodávat svůj nápad.
Nebyla první kdo přišel s touto myšlenkou. Několik jejich předchůdců se pokusilo vytvořit automatizovanou myčku nádobí, nicméně se všichni při drhnutí nádobí spoléhali na soustavu kartáčů. Do stroje bylo navíc nutno nalévat již ohřátou vodu, což se ukázalo jako velmi nepraktické.
Josephininou průlomovou myšlenkou bylo použití horké, tlakové vody vstřikované přímo do jejího zařízení, čím eliminovala problematickou konstrukční část. Už její původní design obsahoval také oddělené podnosy na hrnky, talíře a příbory, což je designový prvek, který se používá dodnes. Paní Cochrane měla navíc jednu důležitou rodinnou zkušenost – to že první vynález ne vždy vyhraje. Její dědeček, John Fitch, totiž vynalezl parou poháněnou loď, ale nedokázal využít svých inovací a prohrál se svým nápadem s charismatickým a společensky známým Robertem Fultonem.
Jak jsem již zmínil, ona se naopak potýkala již v počátcích s najatými mechaniky: „věděli, že o mechanice prakticky nic nevím, trvali na tom, že můj vynález vyrobí po svém, dokud sami sebe nepřesvědčili, že můj způsob je lepší, nehledě na to jak jsem k němu dospěla“ uvedla po letech.
Josephine nakonec najala mladého mechanika George Butterse, který sestavil její návrh podle jejích požadavků. Pan Butters se stal jedním z prvních zaměstnanců paní Cochraneové a nakonec i provozoval továrnu na myčky nádobí Crescent.
Josephine podala svůj původní patent v roce 1885 jako „J. G. Cochran“, přičemž G. znamenalo Garis, její dívčí příjmení. Bála se, že její přihláška bude zamítnuta, pokud by si zamestnanci patentního úřadu uvědomí, že ji podala žena.
„Kdybych věděla vše, co umím dnes, kdy jsem začala prodávat myčku nádobí, nikdy bych neměla odvahu začít. Ale pak, by mi chyběla velmi krásná zkušenost.”
Svou vytrvalostí a efektivitou svého vynálezu přesvědčila organizátory Světového veletrhu v Chicagu v roce 1893, aby její zařízení zařadili na výstavu Machinery Hall, spolu s vynálezy Thomase Edisona a Grahama Bella.
Porotci jí nakonec udělili nejvyšší cenu výstavy za nejlepší mechanickou konstrukci, odolnost a přizpůsobení stroje své práci. To její společnost využila jako PR v tisku, což mělo velky efekt na prodejnost jejich strojů.
